Dobrovolnictví mi změnilo představu o lidech
Emilie pochází ze smíšené rodiny. Tatínek je Bulhar, maminka Chorvatka, která do Česka utekla před válkou. Ema i její další dva sourozenci se narodili v České republice. „Doma mluvíme převážně česky nebo takovou jazykovou směsicí, které ale všichni rozumíme,“ říká Ema Dorčeva. Ema studovala německé gymnázium v Praze. Tam se poprvé dostala k dobrovolnictví. Hledala projekty, do kterých by se mohla zapojit. Nejprve jí oko padlo na SOS vesničky a pak na nabídku Diakonie Praha. „Dnes už třetím rokem pracuji jako dobrovolnice v pražské diakonické sociálně aktivizační službě pro rodinu a dítě. Jedenkrát týdně, většinou o víkendech, se potkávám s osmiletým Xaverem,“ říká Ema.
Začali se setkávat těsně před covidem, kdy chlapec chodil ještě do školky. První setkání se uskutečnilo v prostorách služby. Vždy se jedná se o tří- až čtyřhodinové trávení volného času. „V létě jsem Xavíka například vyzvedávala ve školce. Když bylo pěkně, šli jsme na hřiště do Riegrových sadů,“ říká Ema a dodává: „Xavík navštěvuje hodně kroužků, týden má nabitý. Je hudebně nadaný, po mamince. Chodí hrát taky fotbal. Rodiče se mu snaží dát to nejlepší vzdělání. Už ve školce uměl číst a násobit. Škole se proto ani moc nevěnujeme, jen někdy angličtině.“ V době covidu se Ema s Xaverem a maminkou potkávali online. Tato forma se jim velmi osvědčila, a tak ji využijí občas i dnes, třeba v nepříznivém počasí. Někdy se také potkají v chlapcově rodině a hrají deskové hry, do kterých se zapojí všichni. „Xavíka jsem naučila hrát šachy a dnes už mi v nich dává pořádně zabrat. On mi naopak osvěžil dámu, kterou jsem hrála na základní škole. Jsem soutěživá, nenechávám ho jednoduše vyhrát. Zároveň prohru snáší dobře,“ doplňuje Ema.
Xaverovi rodiče se potýkají s psychickými problémy. O víkendech mívají brigády, uklízejí domy. Ema jim pomáhá tím, že po tuto dobu tráví čas společně s jejich synem. „Jedeme třeba na výlet. Byli jsme spolu v zoo nebo na den dětí v planetáriu, navštívili jsme i interaktivní výstavu Déčko svět,“ vyjmenovává Ema.
Jak dobrovolničení vnímá Emina rodina?
„Zpočátku se na to dívali skepticky, hlavně mamka. Ale protože jsem uvažovala i o dobrovolnické práci v zahraničí, jsou nakonec rádi, že jsem zůstala v Praze,“ usmívá se Ema. „Dobrovolnictví inspirovalo také moji sestru.“
A jak vše probíhá prakticky?
„S rodinou se vždy ve čtvrtek nebo pátek domlouváme, kdy se potkáme. Zda v sobotu nebo v neděli. Jedenkrát za tři měsíce se dobrovolníci scházejí na supervizi. Je to přibližně dvouhodinové setkání. V úvodním kolečku může každý říct, co ho trápí, co řeší za problém, a druzí se k tomu vyjadřují. Supervizorka rady nedává, je spíše moderátorkou,“ objasňuje Ema a doplňuje: „Je zajímavé poslouchat zkušenosti dobrovolníků z fungování v rodinách. Jedenkrát za půl roku se organizuje setkání mezi službou, rodinou a dobrovolníkem, na které se obnovuje třístranná smlouva o prodloužení spolupráce.“
Co Emě dobrovolničení přináší?
„Změnilo mi to představu o lidech, kteří se obrátí s žádostí o pomoc na služby pro rodiny v tíživé situaci. Moje dobrovolnická rodina je velmi slušná. Rodiče se snaží ze všech sil dělat co nejvíce pro svého syna, aby se měl lépe než oni. Zároveň si uvědomuji, že věci, které mě někdy trápí, jsou v porovnání s tím, co řeší moje dobrovolnická rodina, malé,“ zamýšlí se Ema. „Xavíkova maminka vystudovala konzervatoř a společně se synem vystupují. I doma dělají představení. Xavík mi ukazuje všechno, co se naučil na flétničku. Setkání s „mojí“ rodinou jsou pro mě relax. Vzájemně si můžeme postěžovat, ale nikdy neodcházím s těžkou hlavou. Dává mi to smysl a chci pokračovat dál,“ uzavírá Ema Dorčeva.