Začal jsem brát lidi takové, jací jsou
„Dobrovolník se může zapojit do komunitních akcí a setkávat se s klienty a dalšími dobrovolníky nebo do programu 1 + 1, kde je vytvořena dvojice klient–dobrovolník, která se pravidelně potkává a vyráží na různé předem domluvené aktivity,“ vysvětluje Josef.
Jak se Josef k dobrovolnictví dostal? „Byl jsem klientem SOS centra. Začal jsem dělat změny ve svém životě. To byla chvíle, kdy jsem začal přemýšlet o dobrovolnictví. Táhlo mě to zkusit práci s lidmi. Googlil jsem si možnosti a oslovila mě nabídka Dobroduše. Začal jsem si k tomu zjišťovat informace. Zašel jsem i na jarmark u Ludmily, kde jsem potkal lidi z organizace,“ říká Josef.
Josef začínal jako komunitní dobrovolník, navštěvoval komunitní akce, jako jsou Deskohraní a Klub líných turistů. Poznával tak klienty s duševní poruchou. Zjistil, že se jedná o lidi, které běžně potkáte na ulici nebo v obchodě a mnohdy se ani nepozná, že mají nějaký vnitřní problém. K tomu Josef s úsměvem dodává: „Na setkáních jsem tipoval, kdo je klient a kdo dobrovolník.“
Zájemce o dobrovolnictví 1 + 1 prochází dvoudenním školením, na kterém se učí roli dobrovolníka a pravidla spolupráce, trénuje řešení krizových situací, dostává základ psychiatrického minima ohledně duševních onemocnění a má možnost se setkat s již zkušenými dobrovolníky a klienty. „Pracovníci díky společně strávenému času poznají dobrovolníka a přiřadí k němu klienta. Následuje vzájemné představení, po kterém oba sdělí koordinátorovi svůj zájem pokračovat. Na další schůzce se podepisuje smlouva. Definují se pravidla, nastavují se hranice. Například první tři měsíce veškerá komunikace prochází přes koordinátora,“ objasňuje Josef.
Jak probíhají setkání s klientem?
„První setkání s klientem se uskutečnilo v kavárně. Můj klient je upovídaný, musel jsem se naučit prosadit se. Zároveň je velmi aktivní, částečně i pracuje. Chodíme spolu na procházky, většinou v týdnu. Byli jsme například hrát minigolf, podívali jsme se na Novoměstskou radnici a Prašnou bránu. Všude jsem byl poprvé. Začal jsem poznávat, jak klient funguje ve společnosti, jak okolí vnímá jeho odlišnosti, a hlavně jak je vnímám já sám a zda s nimi dokážu vydržet. Zvykat si na to nebylo vůbec jednoduché. Když ale druhého člověka začnete brát takového, jaký je, se všemi odlišnostmi, přestanete mít problém být s ním ve společnosti běžných lidí, natož abyste se u toho cítili trapně, zvláště když vlastně ani není za co. Je to dobrá zkušenost, jak fungovat mezi lidmi a nedělat si předsudky.“
Velkou podporu při práci s klienty mají dobrovolníci v zázemí Dobroduše, která zajišťuje vstupní školení a pravidelné supervize. Každá dvojice má svého koordinátora, se kterým je možné případné problémy řešit. „Když se nebojíte pomoci využít, lehce se naučíte s klientem fungovat,“ připojuje Josef.
Pro klienty je důležité, že se mohou setkávat s lidmi, kteří s nimi hovoří a berou je i s jejich odlišnostmi. Mnohdy je to právě ten motivující prvek, který klienta podpoří vyjít z jeho bezpečného prostředí domova a jít ven mezi lidi. „K tomu stačí opravdu málo. Věnovat těmto lidem trochu svého času, nebát se být s nimi a být tu pro ně. Třeba se pak povede i mnohem víc, například že zapomenou na svoje problémy nebo že si začnou víc věřit. Na jedné komunitní akci jsem se bavil s klientem, kterého jsem znal už z dřívějška. Ten, mimo jiné, trpí komplexem méněcennosti. Nikdy předtím jsem neviděl, že by se něčemu zasmál nebo měl z něčeho radost. Při našem rozhovoru se mi ho podařilo rozesmát. Já se pak vnitřně radoval, protože jsem věděl, že dělám něco, co má smysl,“ vypráví Josef.
Je dobrovolnictví náročné na čas?
„Nejraději bych chodil na všechny akce, ale časově to nestíhám. Ze začátku pro mě bylo náročně naučit se dlouhodobě plánovat, třeba měsíc dopředu a přes třetí osobu.
Teď už na sebe s klientem spojení máme, takže je to jednodušší. Dobroduš je moje srdeční záležitost, práce s lidmi mě baví, přináší mi radost. Dávám svůj čas druhým, ale v podstatě investuji do sebe. S postupem času si uvědomuji, že jsem si vybral opravdu dobře.“