Je pátek poledne. Pečovatel přichází na pravidelnou návštěvu k osmdesátiletému klientovi, kterého známe již přes dva roky. Pánovi se zhoršil stav, leží na lůžku, nemůže se pohybovat tak, jak je pro něj obvyklé. Říká, že to má souvislost s pádem, který se mu stal na počátku týdne, má naraženiny.

Vladimír se narodil a žije se svou rodinou v Praze. Už téměř 16 let dochází každodenně do denního stacionáře Ratolest v pražských Strašnicích. Bydlí ve Vršovicích, a tak s rodiči někdy procházkou dojdou do stacionáře, případně i zpět. Cestu domů dobře zná a taky na ní už poznává známé tváře. S maminkou se někdy zastaví na hřišti, s tátou zase občas zajdou do místní hospody na jedno společné malé pivo.

Josef Mík učí na Fakultě dopravní ČVUT v Praze, zároveň už více než rok působí jako dobrovolník v následné péči Dobroduš. Ta pomáhá lidem s chronickým duševním onemocněním v zapojení se do společnosti. Jedním ze způsobů realizace je propojování klientů s dobrovolníky prostřednictvím společných akcí.

Emilie Dorčeva studuje sociologii a sociální politiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Už tři roky působí jako dobrovolnice ve Službě pro rodinu a dítě, jejímž prostřednictvím se potkává s chlapcem z klientské rodiny.

Kristýně Sedláčkové je 30 let. S rodiči žije v rodinném domě ve Zbuzanech u Prahy. Tam se rodina přestěhovala ze Stodůlek, aby měli blízko do stacionáře, který dcera navštěvuje. Impulsem k přestěhování byl nefungující výtah v panelovém domě a uvědomění si, že dceru, která nechodí, do devátého patra nosit nemohou.